Jeden z mých příběhů

Pocit opuštění.

Zná každý z nás. Zažili jsme ho v dětství a nese se s námi jako naše dědictví.
Mě osobně doprovázel pocit opuštění permanentně až donedávna. Nejen v dětství jsem si prožila různé příhody, které mi sice pomohly vnímat vedení Vesmírem. Ale pocit opuštění ve mně stejně zůstával. Pocit opuštění lidmi.

---

Mámu jsem nezajímala, tátu neznala a okolí mě odmítalo. A to až tak, že když mě máma vyhodila v 10 letech na ulici, nehnulo to ani se sousedkou, která při tom bengálu vylezla na chodbu. Když jsem ji plačící požádala, aby mi pomohla, že mě máma nechce pustit domů, zavřela mlčky dveře. Venku byl sníh, Mikuláš. Byla mi zima, měla jsem hlad.

---

Zašla jsem za kamarádkou o pár ulic dál. Zazvonila jsem a řekla jí, co se mi stalo. Dala mi pokyn, ať chvíli zůstanu, že se zeptá rodičů. Vysvitl mi kousek naděje, který vzápětí zhasl. Kamarádka mi podala v igelitovém sáčku trochu odsypaného kakaa Granko, s tichými slovy zašeptala, že se se mnou nesmí bavit. A zavřela dveře. Zůstala jsem stát na chodbě. Sama. Opuštěná. S Grankem v igelitovém sáčku v ruce. Už nevím, jestli jsem plakala. Asi to bylo i jedno. Protože jsem byla sama. Šla jsem zpět do našeho domu.

---

Do sklepa. Přitisknutá ke zdi, s Grankem v ruce, jsem čekala na bubáky. Na vlky, medvědy, příšery. Sama, ve tmě sklepa, smířená s tím, že zemřu. V 10 letech celkem zvláštní očekávání, že?

---

Čekala jsem, že zemřu třeba ve chvílích, kdy se máma rozhodla, že mě musí za něco potrestat. Měla zvláštní rituál. Musela jsem jít do špajzky, kde visel kožený řemen na psa s přezkou, vzít ho, podat jí ho, ohnout se a po výprasku ji poděkovat. Když ta chvíle, kdy jsem měla jít pro řemen nastala, vždy jsem šla na wc a modlila se, ať umřu. Ať je uragán, zemětřesení, ať se stane něco, a já umřu. Nestalo se nic.

---

Dodnes nevěřím na žádné afirmace. Prostě se nemohou splnit. Splní se jen to, co je v nás. Nepomůže říkat si, že jsem krásná, že zhubnu, když vážím 240 kg. Musím zvednout prdel a něco pro to udělat. A u toho se mohu povzbuzovat. Nevěřím na to, že když mám dluhy a budu si říkat afirmaci, že jsem bohatá, tak se stane zázrak. Nestane. Bohužel budu muset opět zvednout prdel.

---

A já jsem tenkrát, když jsem měla dostat zase další výprask, a to jen proto, že se mé opilé mámě zase něco nelíbilo, dostala šílený vztek. Takový vztek, že jsem v 10 letech zbila svou vlastní mámu já. Potlačovaný vztek má obrovskou sílu. Dokáže i zabít. Chybělo málo. Dodnes mám v sobě tvář mé mámy. A dodnes si pamatuji svůj vztek. Máma se mě začala bát. Skvělý pocit. Pocit síly. Pocit moci. KONEČNĚ!!!! Konečně bude klid. Jsem boss. Trvalo to do druhého dne.

---

A tak jsem si ve sklepě rozjímala nad svým životem, byla mi zima, měla jsem hlad. Nikoho jsem nezajímala a nikdo ani nevěděl, co se děje. Časem jsem si ve sklepě zvykla. Měla jsem klid. Začala jsem se spíše bát lidí. Jsou to hajzlové. Zkurvení hajzlové, kteří myslí jen na sebe. Je potřeba se jich bát. Nic hezkého nelze od lidí čekat. Naučila jsem se skrývat. Jak to dopadlo? Příběh vydá na jednu velkou knihu. S dobrým koncem. Miluju lidi, protože lidi dokáží být nejenom hajzlové, ale i miláčci. Jen je potřeba vždy, a to opravdu VŽDY brát v potaz nejen tu dobrou stránku lidské osobnosti, která se projevuje hlavně, když o nic nejde, ale také tu stránku lidské osobnosti, kdy se stane v životě něco závažného. To závažné nemusí být hned zemětřesení, nebo úmrtí. Ale třeba jen jiný názor na věc, než mám já. To závažné je třeba i nesouhlas s něčím, co dělám. Protože tam se ukáže, jak na tom človíček v té chvíli je. Bude útočit, anebo mávne rukou a přijme mě takovou, jaká jsem?

---

Díky mým životním příběhům vím, že jsem silná. Vím, že tady budou vždy lidé, kteří mě odsoudí. Ale budou tady lidé, kteří mi pomohou. Bezdomovcem jsem byla celkem 3 roky. Od 10 let do 13let. Byla to velice krásná a dobrá škola. Jedna z nejlepších.

---

Dokáži přesně rozeznat energii člověka. Jestli je upřímný, co za tím je, když lže. Díky svému příběhu mám plno pochopení tam, kde spousta lidí pochopení nemůže dát. Protože nemohu rozumět a přijímat něco, co neznám.