Nejhezčí vyznání lásky, aneb proč miluju lidi-máma a dítě

Na kurzu Tvůrčího psaní, se spisovatelkou paní Alenou Vorlíčkovou, jsem si v rámci procvičování, měla vybrat otázku. Otázky byly napsané na mnoha kartičkách. Zadání znělo, vybrat si jednu z kartiček s neznámou otázkou, a během pěti minut napsat příběh. Samotnou mě překvapilo, co se mi v té rychlosti vybavilo na mysl. 

Mé vlastní nejhezčí vyznání lásky, které nosím v paměti

První pocit – prázdno.

Druhý pocit – láska, rovná se muži. Těch vyznání lásky od mužů bylo tolik, že si je člověk prostě nepamatuje. Slova přicházela v krásných chvílích, aby zase odešla v tu správnou chvíli. 

Co mi zůstalo v paměti bylo slovo mé holčičky, když ji byl jeden rok. Vyslovila slovo MAM. 

Tato chvíle, toto slovo, zůstalo navždy v mém srdci, protože v něm byla celá láska vesmíru, nevinnost malého dítěte, které vyšlo ze mě, a nyní zamilovanýma, vděčnýma, upřímnýma očičkama, s pár zoubky v pusince, vyslovilo z hloubky maličkého tělíčka jedno malé slovíčko, které svou silou prorazilo hradby mého srdce a zůstalo tam vytesáno navždy.

MAM. 

Tato chvíle, toto slovo – je VĚČNÉ.

Holčička roste, přichází a odchází v toku života, ale toto slovo mi koluje v krvi, jako život sám. Je zapsáno v nekonečnosti mých slz, úsměvů a věčnosti. 

Dokázalo ve mě probudit lásku nejen k mému dítěti, ale ke všem lidem světa. Všem dětem něčí mámy a všem maminkám něčích dětí. 

Ať už jsou tito lidé jakýkoliv, slovo MAM je všude.