Úhel pohledu, posuzování, tragédie

Z naší cesty po Vietnamu s Jiřím Zajícem.

16 letá dívka s 4 měsíčním miminkem. ÚŽAS.

Jasně, my sebou švácneme s vědomím, jaká šílená katastrofa, nespravedlnost a hrůza.

Než to ovšem uděláme, prosím, zamysleme se.

Doporučuji můj online kurz Labyrint duše. Na obsah kurzu a inspirující videa zdarma klikněte zde:

Tady, v horách ve Vietnamu je kurevsky těžký život.

Políčka jsou v takovém kopci, že ani Mistr fitness ČR jeho obdělávání několikrát za den, s odnášením šutrů, z vyvýšením 700m za 6km, FAKT nedá.

Kolem dokola ŽÁDNÁ civilizace a pokud chci žít, žiji TEĎ. 

Neexistuje za rok. Neexistuje zítra. Existuje TEĎ. TEĎ žiji, přežila jsem.

• Mám co jíst, zima (teď v dubnu) je v noci JEN mínus pět v horách,
• Nemůžu si zatopit (jiný tlak, nejde tady mít kamna, ani helikoptéry tady nemůžou létat díky tlaku)
• Žiji skoro venku
• Jím stále dokola jen dvě jídla celý svůj život (a to jídlo u nás nedáváme kolikrát ani prasátku), nemohu si vymrčovat, nemohu se na tebe ani nasrat, protože za 2 minuty tě mohu potřebovat. Rodina je základ.
• Neexistuje lékař, neexistuje nemocnice, neexistují léky, neexistuje nic. Jen život nebo smrt. Toto mimochodem byl impuls, proč jsem si v České republice udělala kurz Lektora první pomoci. My si tady totiž můžeme hrát, máme se neskutečně dobře! Takže proč toho nevyužít, že ano.

Přátelé, příběhy světa, kterou píše tatáž ruka, se diametrálně liší a já jsem VELIKÉ nic. Baví mě, když v České republice čeští lidé vykládají, od různých názorů různých Guru, že všichni jsou zodpovědní za své štěstí. My jsme zodpovědni za sebe a za svoje náhledy na svět.

Někdy, zvláště když známe i něco jiného, hroznějšího než máme doma, musíme být fakt hodně ožralí (omlouvám se křehkým dámám), abysme FAKT byli. 

Respektuji každého. Nebo se o to aspoň snažím. Mám vás ráda všechny.