Rouška, koronavir a sblížení

Je zajímavé, že si lidé začali více všímat mých očí. Mám roušku, jsem schovaná, nejsou vidět moje ústa ani nos. A přesto mě lidé vnímají více než kdy předtím.

(Dříve při epidemiích nosili lékaři speciální masky, článek zde).

Všimli si mých očí. 👀

Než se začnu zamýšlet o sbližování, chci napsat i to, že znám a jsem si vědoma i negací. Například to, že kdo má brýle, tak se mu díky roušce zamlžují. Vím, že pod rouškou se může někdo dusit. Že některé děti roušku odmítají. Nicméně pojďme se podívat na roušku trochu jinak. Vidíme totiž hlavně oči.

Oči jsou okna do Duše…to jsme už všichni četli, že ano. A víte o tom, že jsou i vědecké studie, které přímo potvrzují, že když se budeme dívat druhému delší dobu do očí, budeme ho mít více rádi a více si ho začneme vážit?

Znáte „duchovní“ cvičení, kdy se druhému díváte aspoň pět minut do očí? Zkuste to. Pocítíte lásku. 🧚‍♀️

Přátelé, absolutně rouška neodděluje. Rouška SBLIŽUJE.

Hodně jsem to pocítila v Jižní Africe, kde jsme byli v pralese Platbos a „rozprávěla“ se mnou různá zvířátka. Lev, ještěrka, pták, tučňáci… Oni neutekli, neulétli. Dívali se mi do očí. 🐾

O tom, co jsme prožívali přímo v pralese Platbos v Jižní Africe mluvím zde.

Stromy, rostlinky, bylinky 🍀 – oni nepotřebují nás jako člověka, Nepotřebují tvář, nepotřebují naše tělo. Jim stačí energie, kterou vydáváme.

Ale lidé, lidé potřebují kontakt. KONTAKT OČÍ! Protože i bezkontaktní ten kontakt bezkontaktně zvládnou. 🕵️‍♀️

Když jsem chodila do hospicu doprovázet umírající, tak jsem tam měla na starosti jednoho pána. On nemluvil, nechodil, jen seděl a mlčel. A já seděla u něj. Díval se mi do očí. A já nevěděla, co mám dělat. Moje mysl mi radila, že mám něco říkat. Moje srdce mě umlčelo. A tak jsem se dívala zpříma tomuto človíčkovi do očí, protože on mě k tomu mlčky, očima vyzýval.

Ze začátku jsem byla neklidná. Z očí mi tekly slzy (nebrečela jsem, ale tak samo to šlo). Prostě jsem měla pocit, že je to trapné, musím uhnout, mrkala jsem…cítila se trapně. A on se stále v klidu díval. A já se pak zklidnila a dívala se bez mrknutí oka na něj. Viděla jsem jeho život, viděla jsem jeho smíření ze smrti a uvědomila jsem si, že to, že se mi dívá do očí znamená, že je silnější než já, která mám ještě žít.

Předal mi tímto ohromnou moudrost. Naučil mě, že strach stále něco povídá, stále něco musí poslouchat, něco sledovat. A že klid a smíření je potichu. A že jen sleduje. A cítí vnitřní klid. 🙏

Tenkrát mě pán vzal krátce za ruku (nevídané! u něj) a odvrátil se zpět do sebe.

Děkuji za lekci, děkuji za všechno.

A miluju roušky. Lidé se budou více dívat do očí. A v očích, tam je příběh celého lidstva. V očích je lidství.

Roušky nás sbližují. Jen přestaňmě přes ty roušky řvát strachy. Rouška zavírá ústa a otevírá srdce. A srdce, to je 5000x silnější energeticky, než mozek. 🌹